Poprvé se ty dvě ukazují spolu na rockovém festivalu. Skupina Spektrum oslavuje čtyřicáté výročí. Obecenstvo v kotli je tak svérázné! Po internetu putují fotografie publika – skotačící bělovlasí a bělovousí muži v krátkých kalhotách a spousta dalších postav, jaké jinde neuvidíte. Možná si to místo zvolily právě pro to. Přišly, aby zapadly.
Té mladší může být devatenáct, starší o deset víc. Mladší má vlasy do půli zad (Žádná romantika, prostě nevěděla co s nimi; rostly, dokud jí je máma nezkrátila). Starší nosí ježka. Obě přišly v sukních dlouhých, až courají po zemi – nic pro horkou letní noc a rozpálené marshally.
Chvíli stojí v hopsajícím davu, starší podupává velkými sandály, mladší se neklidně rozhlíží. Co mám dělat? Čekej. Starší jde pro pivo. Mladší panikaří a pokouší se utéct za ní, všude kolem ale jsou lidé.
Dala jí napít. Moc jí to nechutná, přesto vyprazdňuje celý kelímek. Co mám dělat teď? V palbě kytarových akordů jí není slyšet, otázka se ale dá vyčíst z nejistého posouvání laciných obrouček po nose. Skákej se mnou! Basu a bicí cítí až v břiše, hrudníček se jí chvěje do rytmu. Oslňují ji barevná světla a plešky českých rockerů. Jančící publikum ji děsí. Ale skáče, jak se jí řeklo. S otevřenou pusou a vážným, soustředěným výrazem napodobuje vzor – správně, jen úplně mimo rytmus. Ta starší skáče víc a líp, sukně se jí při dopadech vzdouvá nad masitá lýtka. Skákej, směje se. Skákej se mnou! Škobrtne, máchne rukama a dopadne tvrdě na zadnici. Mladší se po ní ohlédne a skácí se také. Padne na silného, vlasatého muže, který ji včas zachytí a jednu strašnou chvíli, než rozplete nohy, pevně drží.
Tak takhle nějak se tančí, uzavírá to starší. Pak jí vysvětlí, že knihy je přece jen baví víc a odvádí ji domů.
Jejich sblížení se odehrálo v lese za vesnicí, u rybníčku s dřevěným hospodářským domkem na pilířích nad vodou. Nechodil sem nikdo. Chalupáři marnili veškerý volný čas sekáním trávy. Vesničané chodili plavat do bazénu ve městě. A majitelé rybníčku nechávali vodu svému osudu a vraceli se zpravidla jen v době výlovu. Překrásně to tu zpustlo.
Jste tu na prázdninách? Máte to tu ráda? Plavete často?
Mladší žena zpočátku sedávala na dece daleko od starší. Na otázky odpovídala se sklopeným zrakem. Nebylo jí rozumět a odpovědi zněly spíš odmítavě, starší se ale nevzdávala. Vítala ji u vody vlídnými úsměvy a bodrým halasením. Zapřádala povrchní, rozpustilé rozhovory. Kladla drobné pasti a do nich jahody a nakrájený meloun, citronádu a chleba s okurkou. Za pár dní ji ochočila natolik, že se koupaly společně a odpočívaly na dekách rozložených vedle sebe.
Už dávno si všimla jejích kradmých pohledů, i kam směřují. Bavilo ji i dojímalo, jak prostě a marně je dívka zastírá. Horlivě studovala hmyz na dece, strupy nebo špínu za nehty – cokoliv, jen aby zakryla, že se jí znovu a znovu hladově dívá na knihy. Ty moje chudinko, pomyslela si jejich majitelka, po tomhle toužíš? Neboj se, nebudeš trpět dlouho. Natočila se tak, aby knihám, jen spoře zakrytým lehkým plátnem, bylo ještě víc vidět do stránek a povzbudivě se usmála. Hned poznala, že se nezmýlila. Jakmile dívka zahlédla, co se za obálkou skrývá, nedokázala se už odvrátit. Zahanbená a zrudlá se podívala své společnici do očí. Co mám teď dělat?
Vyznáte se v knihách? Že o nich nevíte nic? Ve vašem věku? Pokud chcete, všechno vás naučím…
Rozložila se na dece a elegantním gestem pozvala dívku dál. Tak tedy: knihy… Zaváhala, v danou chvíli slova jejímu záměru nepomáhala. Rozhodla se, že bude lepší přejít rovnou k praxi. Ukázala na knihy a vybídla svou žákyni, ať některou vezme do dlaní. S nedočkavostí začátečníků dívka po jedné chňapla, a ta jí hned vyklouzla z rukou. Zpomal, blázínku! Zkusíme to znovu, méně zbrkle, pomalu. Tentokrát ji uchop, jako když v koupeli nabíráš do dlaní pěnu. Potěžkej ji, cítíš – ? Zůstaň chvíli tak a dovol tělu, ať si uvědomí její přítomnost. Teď na ni polož dlaň a pohlaď její vazbu.
S rozšířenýma očima a pootevřenými ústy dívka poslušně vsunula ruku pod plátěný přebal.
Jaké to je?
Jemné jako dětská ouška.
Když probudila její hmat, ukázala jí všechno ostatní: jak převracet listy a vnímat přitom jejich ostré hrany, jak mnout papír a nahmatat prsty písmo, jak rozeznat v toku textu řeky mezer mezi slovy. Naučila ji porozumět prázdnu mezi dvěma stranami a osvětlila beze zbytku tajemný stín v jejich středu, odkud vychází sladký pach tisku a lepidla a kam s tlukoucím srdcem vkládáme hedvábnou záložku…
Barbarská drsnost listů, ušlechtilá hladkost obálky, šustění stránek podobné vzdechům, neznámá vůně ulpívající na kořeni jazyka… Zmatená a přemožená novými vjemy se dívka nakonec podvolila a udělala, co se po ní chtělo: Rozevřela knihu dokořán a zabořila do ní tvář.
Prázdniny prožívají spolu, u rybníčku jsou šťastné a spokojené. Zkouší dělat i jiné věci: vyrážejí na túru po kopcích, spí pod stanem, jdou si zatančit na rockový koncert. Nic z toho se ale nevyrovná požitku listování u vody v lese.
Jednu sobotu si na břehu rozkládá deku cizí dívka. Skáče šipku, v chladné vodě dostává křeč do obou lýtek a s obtížemi se drží na hladině. Přítelkyně, obě zdatné plavkyně, jí pomáhají na břeh. V ovzduší úlevy a vděčnosti dívka projevuje zájem o jejich knihy. Sama si k vodě přinesla štos časopisů pro ženy a dva výtisky televizního programu. Navrhuje výměnu. Nedotčené listy z křídového papíru na slunci září, až bolí oči. Mladší překotně souhlasí, starší nic nenamítá. Nastávající situaci prožívají odlišně. Starší žena zájem předstírá. Je nucena sledovat, jak její žákyně, v rozporu se vším, co jí vštěpovala, nasliněnými prsty jako tupými vidlemi přehazuje stohy stránek a snaží se chvatně dobrat konce. Odpoledne se návštěva loučí, aby se na tomto místě už nikdy neukázala.
Bylo to pěkný, holky.
Dva dny na to zjišťují, že jsou se svým místem u rybníčku nespokojené. Očichávání detektivek a žmoulání listů červené knihovny jim zevšednělo. Pouští se do velkých románů a těžkých encyklopedií. To jim vydrží jediný den. Opouštějí les a vzdávají se slunce a koupání. V restauracích pod stoly a v autobusech na zadních sedadlech otvírají pěstitelské rukověti a tlustá vydání světových komiksů. Ve tmě poloprázdného letního kina vkládají dlaně jedna druhé pod přebaly středoškolských učebnic němčiny a ruského jazyka. Navštěvují knihovny a knihkupectví, schovávají se mezi regály a čichají k náhodně zvoleným svazkům. Dopouštějí se spolu výstředností, o kterých dříve jen opatrně snily: Rozechvěle listují knihami nejhorších vydavatelů (schválně si vybírají ty s nevkusnými fotografickými kolážemi na obálce) nebo pronikají do kolibřích vydání citátů a pranostik, aby zjistily, jak chutnají. Konečně překračují meze:
Stojí v antikvariátu se vzácnými tisky, opírají se o sebe, mladší pozoruje starší, jak se probírá tmavými stránkami popsanými švabachem a stěží zadržuje vzdechy. V náhlé inspiraci popadne její ruku a navzdory protestům ji vráží hluboko do obřího atlasu rostlin s vazbou z rozpraskané telecí kůže. Antikvář je vyobcuje.
Vrací se k rybníčku, kde spolu prožívají pár dní samoty, které nejsou nešťastné ani zapamatovatelné. V pondělí prší, ve středu se rozcházejí.
Na konci léta má starší žena příležitost strávit víkend na stejném místě, kde byla na dovolené. Z pohnutek, kterým se nenamáhá rozumět, se jde podívat k rybníčku v lese. Skrz přerostlé křoví zahlédne u vody svou bývalou přítelkyni s neznámou mladší dívkou. Právě si rozložily deku.
Musíme být svlečený, prohlašuje autoritativně ta starší.
Svléknou se do plavek.
Musíme ležet!
Ulehnou.
A co mám dělat teď?
Závěr déjà vu patří výcviku. Starší vede mladší ruku a učí ji, jak zapichovat prsty do plastových tlačítek elektronické čtečky.
Napište komentář