„Šla jsem za tátou do nemocnice. Byla jsem v tom baráku dvakrát, ale já jsem z tý jeho mrtvičky vždycky tak rozčilená, že ani nevím, kterým vchodem se tam má chodit.“
„A jak je na tom?“
„Kdo? Táta? Nevybavuje si některý slova a taky psaní mu nejde. Ale hejbe se normálně.“
„Takže bude dobrej?“
„Asi. Od doktorů se nic pořádnýho nedozvíš… Ale počkej, já ti chci povědět o tom, co se mi tam stalo.“
„Tak povídej!“
„Vešla jsem do baráku – je to takovej panelák až vzadu za teplárnou – a uviděla jsem stejný čtyři velký výtahy jako minule. Akorát že tentokrát tam byl ještě jeden malej, jakoby pro lidi! Nasedla jsem do toho malýho a zmáčkla tlačítko do čtvrtýho jako obvykle. Jedu jedu, a najednou – nevim jak – jsem vystoupila někde jinde, než jsem chtěla. Na nějaký jiný chodbě. Bylo tam šero, vypadalo to jako skladiště – samý krámy všude po chodbě, takový šeredný, opuštěný místo… A nikde nikdo. Říkala jsem si, že jestli se ten výtah za mnou zamknul, tak nevim, jak se dostanu zpátky. Poněvadž žádný schodiště tu nebylo. Nějakou dobu jsem čekala, že se někoho zeptám, až se objeví, a pak jsem šla kolem těch skříní a beden pořád dál. A když jsem je obešla, uviděla jsem zamčený, prosklený dveře. Za nima se pomalu pohybovali nějaký lidi. Mávala jsem, ale vůbec nereagovali. Pak jsem našla ceduli u dveří. Představ si že to byl Příjem k porodu!“
„To je dobrý. A co ještě?“
„Blažek má dvě rakoviny, ale furt je stejně bodrej!“
Napište komentář