Jsem tvořivý člověk. Těším mě psát, hledat nové nápady, podněcovat k nim jiné, potkávat lidi nadané zvláštní tvořivostí, pozorovat, jak vznikají myšlenky a díla. Leccos pro to dělám.

Příběhy na padesát slov – můj hold vypravěčům a chřadnoucímu umění naslouchat příběhům.

Padesátislovní příběh je svérázný literární žánr; autor má napsat vyprávění či povídku celou, včetně zápletky i pointy tak, aby měla přesně padesát slov. Psaní v těsném limitu vede k poznání základů vyprávění a nevyhnutelně i k rozvoji tvořivosti a dalších dovedností autora. Je to protiklad tvorby rozsáhlých románů a může být vysvobozením pro tvořivost, uvězněnou do složitých konstrukcí. Jinak jsou Příběhy na padesát slov také webovými stránkami určenými k publikování a archivaci mikropovídek. Projekt vznikl na podzim 2009. První rok existence obsahoval hlavně mou tvorbu. Dnes má přes 150 přispěvatelů všemožných profesí – spisovatele, programátory, překladatele, právníky, obchodníky, dokonce i jednoho velvyslance a drvoštěpa. Od roku 2011 Národní knihovna stránky pravidelně archivuje, aby se zachoval obsah pro studijní účely a ochránila se jeho kulturní hodnota. V roce 2012 byl odbornou porotou ankety Křišťálová lupa zařazen mezi deset nejhodnotnějších projektů roku v kategorii Obsahová inspirace. V roce 2013 vyšly první dvě knihy využívající jako stavební materiál příběhy na padesát slov.

Pěkným projektem bylo i Twitteropsaní s Jaroslavem Rudišem – úspěšný experiment s využitím sociální sítě k společnému psaní povídky. Povídku sestavenou z nejlepších doručených tweetů („esemesek“) si můžete přečíst na stránce Twitteropsaní.

Pracoval jsem také s „kreativci“ staršími osmdesáti let; Historie psaná rukou – série pravidelných setkání, při kterých se vyprávěním a psaním rekonstruoval každodenní svět jejich raného dětství. Mimořádný zážitek!

Za zmínku stojí i celostátní literární soutěž Slova ve tmě (ve spolupráci s Českým centrem Praha) v psaní mikropovídek.

Pokouším se také přivést k životu Maraton psaní;  jeho hlavním cílem je dát autorům možnost pořádně pohnout s tvorbou svých literárních děl. Hrubě zjednodušeno – seberu skupinu autorů, dám jim inspirativní, chráněný prostor (galerii, literární kavárnu, věž…) a velmi dlouhý čas, po který budou moci i muset psát. Vypadá to prostince, ale fakt je, že kreativní lidé dnes jen těžko zažijí, jaké to je, moci se věnovat jen vlastní tvorbě. (Pokud nejsou novináři nebo nezdědili kupu peněz.) Očekávám, že účastníci pořádně pohnou se svými literárními díly, možná i některé na místě dokončí. Budeme mít i autorské čtení toho, co jsme za den napsali atp. Všechno je to teprve na začátku, uvidíme, co Maraton přinese.