Restaurace plná lidí. Prostorem se pohybuje moucha. Zmateně kmitá mezi vůněmi a světly.

Zklamal jsi mě!

Pronikavý ženský hlas. Melodie věty je zvláštní. Ačkoliv ne, melodie to není, vždyť věta má jediný, vysoký tón; každá slabika ho opakuje. Dynamika – to je to, čím upoutá. První slovo je forte plné vášně, pěkně rozpálené. Dvě zbylá slova jsou sice hlasitá, jenomže také vyhaslá. Každopádně v hlasu je naléhavost, která způsobí, že každá či každý, kdo byl zklamán nebo by zklamán být mohl, přestane cinkat lžičkou v hrníčku, chroupat opečený toust, či vykládat nedávnou příhodu. Celá restaurace znehybní a na kratičký okamžik je slyšet jen personál v kuchyni: Králičí soté na zázvoru na dvojku! S brokolicí nebo bramborem?

Mouchu hlas nerozptýlí. Nemá lidské uši. Mouchu zaměstnává jiný problém. Dostala se pod bílý cylindrs lustru a teď krouží a krouží a krouží – všude je vpředu.

Podal bys mi las-ka-vě bagetku?!

Manželský pár v krizi. On jí snad podvedl. Nebo možná tráví příliš mnoho času u počítačových her. Ona se jmenuje Jaruška a on? Nevím. Jaruška se drží zpříma, s rovnými zády. Bez mrknutí oka, s výrazem, který je směsí bojovnosti a zoufalství pozoruje muže na protějším břehu. Podává jí bagetku. Ona se ani nepohne. Muž se tedy trochu natáhne, ona na něj vzdorovitě a vyzývavě pohlédne. Muž se natáhne víc. Natahuje se kolem vázy s květinami, džbánu s vodou a olízané lahvičky s kečupem, dál to nejde, musí se nadzdvihnout ze židle, teď už to jde – přes pepřenku, párátka, přes šálek s čajem, až k její ruce. Žena si bagetku vezme a chladně poděkuje. Vzápětí s ní třískne do stolu.

Slíbils, že to skončíš! Jak jsi mohl znovu – Namaž mi ji trochu přece!

Trefí ho do prsou.

Muž se shrbí nad její bagetku. Přidrží jí na hraně, uchopí nůž, položí ho na střed, pak se opraví a položí ho trochu víc vlevo – opravdu se zdá, že místo, kam ho přiložit volí přepečlivě a s největší odpovědností – a řeže. Řeze vyrovnanými, neuspěchanými tahy. Ani drobeček nesmí upadnout. Sem‑tam-sem-tam… Rozřízne bagetku na dvě dokonalé poloviny. Pak uchopí máslo, odkrojí kousek a pečlivě ho rozmazává. Máslo je příliš vychlazené. Neroztírá se. Lepí se na nůž, nabaluje na sebe měkkou střídu. Muž pohoní hrudku z jednoho konce pečiva na druhý a podá ho manželce. Pak namaže sobě, narovná se a s očima upřenýma za její ucho si ukousne ze suchého konce. Žena ho nesouhlasně sleduje. Mechanicky si ukousne ze své půlky.

Já od tebe odejdu!

Z úst jí vystřelí drobeček a řízením osudu trefí mouchu do oka. Moucha ztratí směr, což jí nevadí ‑ žádný neměla ‑ ve vzduchu se ale trochu zamotá, nepřiměřenou rychlostí vletí do protisměru a v ostré pravotočivé zatáčce nezvládne řízení a srazí se se servírkou. Rázem se octne v úžasně voňavém oparu. Na dosah je cosi lákavého, moucha má tudíž cíl. Před muže přistává králičí soté s černou pasažérkou. Muž ji ledabyle odcvrnkne, což mouchu katapultuje zpátky pod lustr. Její m novým cílem je teď její předešlý cíl – cokoliv. Je to trochu popletené, já vím.

Ummm-mmm-m, pokouší se žena v náhlém impulsu o nový výkřik. V puse má ale králíka.

Hovory znovu utichají, hosté špicují uši.

A odejdu i od dětí!

Žena pak říká ještě další strašné věci. Řekne toho hodně, už ne tak nahlas, zato stále naléhavěji. Občas jí oči uhnou doprava nahoru, což – jak víme ze studií psychologie a ženských časopisů – značí, že věty musí vymýšlet. Nebo něco podobného. A opravdu: až sem to naplánované neměla. Za každou větou proto udělá pauzu, během které zrádce očima i celou svou bytostí vyzývá i prosí.

Moucha svým komplikovaným zrakem zachytí nový cíl – lákavou modravou skvrnu. Je to elektrický lapač hmyzu v rohu nad příborníkem. Moucha to neví. Vidí cosi přitažlivého – jde za tím.

Je oběd, s plnou pusou se nemluví. Proto asi muž neodpovídá. Ale rozhodně vnímá. Rozhodně! Tváří se velice zamyšleně, jakoby každá z Jaruščiných vět vyžadovala kontemplaci. Do úst si pravidelně vkládá sousta a strašlivě rychle žvýká. Polkne a hned si znovu nabere. Při tom stále přikyvuje. Někdy zezadu dopředu – máš naprostou pravdu, Jaruško. Jindy ze strany na stranu – tohle si musím, Jaruško, ještě promyslet. Občas těžce vzdychne a rezignovaně pokrčí rameny. Někdy je jeho reakce na místě, jindy nedává vůbec žádný smysl.

Já už snad ani nechci žít! Zvolá žena.

Moucha míjí lopatky stropního větráku. Strašlivé turbulence. Celý svět je najednou rozmazaný, všechno se třese. Cíl se ztratil. Začne tedy ve vzduchu opisovat kola. Zvláštní – „opisovat kola“. Není to zvláštní? Každopádně je to taktika, která se mouše už osvědčila.

Žena s napětím pozoruje muže. Výraz ve tváři by mohl být vztek, nenávist, zoufalství, strach. Muž otálí. Nevíra – nevíra je také dobrý výraz pro tuhle situaci. Já prostě nevěřím svým očím!

Konečně muž promluví. Budeš jíst ty brambory?

Žena prudce vstává.

Přichází číšník.

Ještě něco?

Platit!

Dohromady?

V nastalém tichu je slyšet bzukot malého hmyzu. V elektrické mucholapce to prskne.

Napište komentář