Dnes je Městská knihovna pražská zase ve vynikající kondici! Vedle čtenářů tu vidím –

  • pár výstředních podivínů, mužů i žen, bludných i zaměřených na své záhadné cíle
  • spíci mladíky
  • hobo ve slušném ohozu, s neskutečně zahnojenými chodidly
  • staříka s nákupním vozíkem, který tu hledá někoho, před kým by se mohl rozčilovat (je tu pokaždé)
  • a dnešní novinku, „literárního vědce“ s imaginárním přítelem – chvíli píše do laptopu, chvíli se zvesela hlasitě baví s neviditelným (podle očí poznáte, že duch obchází stolek, přisedne si, vstane…)

Prach ulice a krásné, čisté, kulturní prostředí: kdekoliv dojde k průniku, může vzniknout příběh…

****

Sedím na dvorečku Městské knihovny a odposlouchávám trojici studentů. Mají se připravit na zkoušku. Jedna z nich čte dramaticky úvod z pojednání o divadle: „Televize má pro divadlo zásadní význam. Mnoho představení existuje jen jako televizní vysílání.“
„To je blbost!“ prohlásí jedna studentka. Berou to jako hotovou věc, knihu odkládají a už se k ní nevrátí. Pak se dobrých pět minut dohadují, kdo z nich je starší. Pak začnou diskutovat o tom, co říkal Stanislavsky a jak to prý vidí herec.

„Mě je úplně jedno, co říkal Stanislavsky!“ Prohlašuje bojovně vůdkyně skupinky. „U zkoušky musíš hlavně mluvit o vlastní zkušenosti, chápeš? Je to prostě tak, jak ty si to představuješ…“

Mám co dělat, abych se nezačal smát nahlas. Naštěstí přejdou k závažnějšímu tématu, totiž kdo se s kým zná. Pokaždé, když mluvčí skromně naznačí vztah mezi kýmsi významným a jím či jí (student je tu jen jeden), nastane ticho. Posluchači uznale přikyvují, čímž se snaží zamaskovat, že netuší, kdo je ten Pavlík či Kačenka z toho či onoho divadla. Mluvčí odmlku využívá k významnému, zasněnému úsměvu. Pak se vystřídají a chvástá se někdo jiný.

Konečně přijde vrcholné téma, totiž jak se to umění má správně dělat. Současně začíná pršet. Někdo by řekl, že to je náhoda. Já vím jen, že když studenti odcházeli z deště do bufetu, obloha se vyčistila, jakmile zmizeli za prvním rohem.

Část disputace jsem naštěstí zachytil. Opět hovoří vůdkyně skupiny:

„To nevadí, že v sobě nemáš vrahouna, i tak si můžeš dát dohromady, jak by se měl vrah zahrát. Představ si třeba, že by ti někdo zabil někoho, koho máš hodně rád, třeba matku. Jak by ses cítil?“

„Já nevim, já matku moc nemusim.“

Napište komentář