V kavárně, kde zrovna sedím, obsluhuje slečna s příliš krásnýma očima. Kdykoliv zvednu hlavu, podívá se svýma do mých a červenými nehty zacvaká do lesklého pultu. Také často chodí k mému stolku, aby se nad něj lehce naklonila a posoudila, jestli už jsem vypil dost kávy, aby mohla odnést šálek. Zrovna teď jsem tu jediný zákazník.
„Já jsem vždycky chtěla dělat cukrářku. Ale táta mě nechtěl dát do učení, že prej je cukrářství pro debily. No, asi je.“
Znovu se podívám do těch očí a vidím, že je má přetřené spoustou tmavé barvy. Je ještě mladá. „A kam vás tedy dali?“
„Na obchodní akademii.“
Přejde ke staršímu manželskému páru, který zrovna přišel. Chvíli si s nimi povídá. Slyším plynulou němčinu…
„Tu tiramisu jste dělala vy?“
„Ne, ale tu roládu a ovocné řezy jo.“
„Neunavuje vás pořád tu pobíhat a obsluhovat lidi?“
„Já jsem tady šťastná.“
Napište komentář