Tohle mě napadlo, když jsme se nedávno vraceli z lesa: Jak bych přiblížil cizinci z nehoubařské země chuť našich hub? Třeba oblíbená Cantharellus Cibarius, zkuste popsat, jak chutná. Hm? Přijde vám to obtížné? Nejste sami. Nezdá se vám zvláštní, že národ posedlý sběrem hub, nemá jazyk uzpůsobený k popisu jejich chuti?
Po staletí houby sbíráme, abychom je snědli. A ukuchtit je umíme na nesčetné množství způsobů. Takže nějakou sadu slov a frází, kterou bychom v dětství přebrali od rodičů, bychom měli mít už dávno. My ale vlastně o chuti hub nemluvíme. Popisujeme jen jejich barvy a tvary a místa naleziště. Nanejvýš utrousíme, že některá houba je nebo není dobrá. Vypadá to, jakoby potřeba pochutnat si nebyla skutečným cílem houbaření.
Mám velké podezření, že nedostatek houboziva souvisí s prostým faktem, že houby nepřinášejí uspokojivý zisk. Profitabilních poživatin si jazyk všímá hodně. Přečtěte si třeba něco o degustaci vín nebo olivového oleje. To není jen ustálené názvosloví, to je přímo norma. Myslíte, že vznikla kvůli potřebě se opít nebo něco usmažit?
Kdo ví, třeba se časem objeví dostatek zákazníků ochotných za lesní houby platit. Možná doroste generace, která nechce chodit do lesa. A pak bude díra v řeči české zaplněna. Opřou se do toho ti, co vymýšlejí reklamy. A ti druzí, kteří je financují, to po nich zkontrolují. A ti od reklam budou muset to, co vymysleli, vylepšit. A dopadne to strašně.
Tak vida, zjistili jsme, že nemáme jazyk pro jazyk. A objevili jsme volný prostor pro jazykové šamany.
Napište komentář