Vystoupil jsem z metra poblíž Vyšehradu a chystal se sejít pod Nuselský most. Cestou do údolí jsem si všiml dvou Číňanek, jak dole za silnicí kutily něco u jednoho stromu.

Číňani mě udivují. Jak mohou přijít z takové dálky a z tak odlišného prostředí, sebrat svůj majetek a děti a začít někde, kde nic neznají – v cizí zemi, někde v paneláku, v pronajaté kočárkárně? Musí být odvážní.

Když jsem ty dvě uviděl, uvědomil jsem si, že čínské Pražany na ulici potkávám zřídka. Jakoby celé dny jen pracovali a mezitím byli někde ukrytí. Vídám je v obchodech za kasou nebo před obchodem, jak vykládají zboží, ale na procházce?

Zdá se mi, že Číňani město, ve kterém začnou nanovo žít, skoro nepotřebují. Našli si efektivní způsob jak se vypořádat s otázkami praktického života a tím asi jejich zájem nebo schopnost spojit se s novým prostředím končí. Možná si s sebou z domoviny přinášejí i malý svět, ve kterém si bohatě vystačí s rodinou, několika krajany a příjmem ze zeleniny. Anebo se mýlím?

Ženy stály u stromu, držely ho za větev a zkoumaly jeho listy. Zaujatě je obracely, prohlížely, žmoulaly a hladily jakoby se jim do rukou dostal malý synovec. Šel jsem se na to místo později podívat a našel tu morušovník.

Napište komentář