Nákup (črta matky s dcerami)

V potravinách, v dlouhé podvečerní frontě, postupuje k pokladně zákaznice s krátkými blonďatými vlasy, postrkuje prázdný kočárek, nepřítomně zírá do stropu, pohybuje pomalu rty; asi si zpívá. Vedle ní se úkroky posouvá její sedmiletá dcerka přesně v rytmu matčiných pohybů. Vypadá jako zdrobnělá kopie maminky, až to zaráží, skoro jí chybí baculaté dětské rysy. Drží se plechového lemu pokladního pásu, s otevřenou pusou pozoruje, jak se v leštěném povrchu odrážejí její oči, jak se rozostřují, vlní, sbíhají… Pod ní stojí její sestřička, ještě menší kopie maminky, taková kopie, že to už skoro není legrační, objímá sestru kolem pasu, visí na ní jako padlý strom. Oči má otevřené, ale asi spí. Zkouším si představit, jaké to je, když se ráno vypotácejí z postelí a všechny tři se sejdou v koupelně a podívají se na sebe do zrcadla. Pokračování → 1 strana | 1 min

Mimořádně jedinečná

Sjížděl s ženou k nástupišti metra a krátil si chvíli prohlížením plakátů na zdi. „Mimořádně jedinečná“ – přečetl nahlas nějakou reklamu a hned si připravil proslov o umaštěnosti tvůrců reklam, o tom, jak schopnost zapůsobit nahrazují krasomluvou, ale ani to jim nejde, protože nerozumí povaze řeči a nejspíš toho ani v životě moc nepřečetli atd. atd. Šel do let a chtělo se mu hudrovat. A to se nejlíp dělá před manželkou.

„Já teda nechápu – “ Začal.
„Protože nezapadáš do systému, ty to nemůžeš ocenit. Na jiný to normálně funguje, ale ty vůbec nejsi zařaditelnej, takže tebe to nemůže ovlivnit.“

Umlkl s pusou našpulenou, jakoby v ní držel bonbon a nemohl se rozhodnout, jestli je dobrý. Minuli další plakát.

„Vychutnej si svůj jemný okamžik za 87Kč!“

V ranním vlaku do Častolovic

Já žádnou posranou knížku číst nebudu! Oznámil hlubokým hlasem první přerostlý středoškolák. V kupé seděli ještě dva takoví: velicí, silní, chlupatí, s hlasy dospělých mužů – černé a bílé krvinky našeho školství.
Já žádnou posranou knížku číst nebudu, poněvadž mně to do života nic nedá.

Já taky ne. Přitakal rychle druhý.

Ten třetí si povzdechl: To není dobrý. Ne že bych chtěl rejpat nebo něco, ale… To není dobrý.
Několikrát zkusil vysvětlit proč, ale nedařilo se mu. Každá věta skončila nerozhodně v polovině.

Dyť já vim. Přiznal se první. Když mně knížka ne… Mně prostě… Já… Ani jemu se nedařilo trefit jádro pudla. Nevim, mávnul rukou.

Druhý mlčel. Přemýšlel, na čí stranu se přidat.

Vracím se od svého dentisty – od toho, kterého jsem zachytil v několika minipovídkách – a jsem v melancholické náladě. Stal jsem se totiž jeho vzorným pacientem. Vzorným, nejlepším, jeho živoucím profesionálním úspěchem. V každé ordinaci jeho minikliniky mě znají jménem, i dole ve sklepě, u rentgenu. „Tak co, zase jste měl stav na 128%?“ Volají na mě místo pozdravu. A mně nezbývá než se pousmát a skromně prohodit něco o ‚sto dvanácti procentech a chlupu vzadu na osmičce‘ (Takhle to tady měříme, tomu vy nemůžete rozumět.) Jsem nejlepší, a to znamená, že už neslýchám jeho nenapodobitelné průpovídky, jeho opovážlivé podivování nad povahou žen, sarkastickou střelbu do Ministerstva zdravotnictví, analytické šlehy vládě… Poněvadž když jste nejlepší, doktorovi stačí vidět vás jednou za půl roku na pět minut.
Dokonalost je chudá.

Inspirace bazénem

Viděl jsem české muže ve sprchách městského bazénu. Asi si otevřu terapeutickou praxi. Bude založená na jediném triku. Přijde český muž a poví mi to svoje: „Ona se mnou nechce spát!“ A já, aniž bych řekl jediné slovo, zvednu ze stolu velkou fotografii českých mužů ve sprchách městského bazénu a nastavím mu ji. A on bude ještě chvíli vzdorovat, to jinak nejde, bude poukazovat na to, že na fotografii přece není on, takhle on přece nevypadá, to by musel mít víc vlasů, podívejte se pořádně, doktore, a taky nos je špatně, a hlavně – on přece do bazénu nikdy nechodí…  A tady naráz zmlkne, bude ticho, protože ani já nepromluvím, jen budu pořád držet tu fotografii. A po chvíli ten zauzlovaný nešťastník řekne zamyšleně, no, možná bych nemusil tolik žrát… a taky bych mohl trochu cvičit, v tom máte pravdu, doktore, koneckonců mi to vlastně dělá docela dobře… A to jste věděl, vybaví si najednou, že dřív jsme se ženou skoro nebývali doma? Jak to šlo, šli jsme ven z města někam na výlet, chodili jsme pořád po lese, jen tak, ani houby jsme nesbírali, a to byste nevěřil – vlítli jsme na to, kde to na nás zrovna přišlo… A pak si spokojeně potřeseme rukou a on nezapomene zaplatit účet, a řekne, tak vám tedy mockrát děkuju, doktore. A já řeknu, ale jděte, já přece nejsem žádný doktor!